„Džiro“ 2018 aneb po „poprvé a stoprvé“ díl druhý aneb (ne)dobytý Zoncolan

Večer přede dnem „Z“ jako Zoncolan předseda ovlivňuje po telefonu představy o průběhu trasy a to dvojmo: Jednak tím, že trasa etapy vede přes passo Duron (kdepa se to tam vzalo?) a potom zas obligátním startem v deset a ne jinak a hlavně ne dle mých představ a mého plánu. Tak nakonec z toho uděláme kompromis. Petr dostal od Štybyho eSeMeSku, že jej máme na Zoncolanu tlačit. :o)

Sepisuji report č. 1, protože se mi i přes náročný den nechce úplně spát a nakonec se posteli po půlnoci nevyhýbám. Nevim proč, ale ráno opravdu nebylo třeba budíku a oba jsme chvilku po ranním rozbřesku, odhadem kolem 5:30 tak nějak automaticky probuzeni a dospání už je jen sporadické. Trochu litujeme oznámení snídaně až na 8:00, ale už s tim nic neuděláme. Snídaně sice jakoby skromnější, ale domácí dobrůtky to vynahrazují. Petr chválí marmeládu, prý lepší ještě v životě nejedl, je opravdu dobrá, prý z lesních jahod. Venku je překvapivě hezky, ale tady se to může rychle změnit.

Balíme se a jedeme autem směr Villa Santina s jednou „výletní“ mezizastávkou. Trocha štěstí, že vyhýbat se s protijedoucím autem na úzké příjezdové cestě jsme se museli hnedka po startu a to ještě nám uhnul mimo cestu, dál už by to bylo o hodně koplikovanější. Dolů z prudkého kopce a vlevo směr všechny ty vesničky „di Cadore“, za jezerem doprava na passo Mauria. Byť jsme vyrazili relativně včas, po silnici svižným tempem alá rallye, ale bez „katování“ zatáček pěkně jen ve svém pruhu, takže trochu jako v pračce. :o) Cesta je ale nějaká delší, než se zdálo. V Ampezzu jsme ale nakonec relativně včas, po mírném zajetí, otočce v zatáčce a nalezení parkování jsme už na kolech a stoupáme po mírně vlhkých cestách z cca 600m.n.m. o 400m výše. Cestou potkáváme dost cyklistů. Dělám si legraci z Petra, že jedeme do příšernýho krpálu na protější skále, pohled tam nahoru byl hrůzostrašný. :o) Pár serpentin, resp. dva páry a už příchází zážitkové úseky tvořeném tunely a galeriemi. Bohužel zklamání také, neboť v tunelech jsou kostky, sice ne nejhorší, slabý odvar těch prášilských a ostěním tunelů prosakuje voda, takže je v tunelech trochu „deštivo“ a samozřejmě mokro. :o( S tim už nic neuděláme, Petr neremcá, tak to nechci rozpitvávat a pokračujeme neustále do kopce skrze asi 7 tunelů a pár galerií. Zima není a tak si můžeme vychutnávat ten mnou vysněný zážitek. Po chvíli jsme spolu dorazili na „korunu“ přehrady, po ní jsme přejeli na druhou stranu a navíc jsme ještě projeli i ty zbývající křivolaké tunely doslova vytesané ve skále. Nějaké to focení s pózováním, propočítávání římských letopočtů a už šupky dolů k autu. Je to zajímavé letět po mokrých kostkách v tunelu rychlostí cca 55km/h, hukot, což Petr okomentoval slovy jako „blázen“ či tak nějak. O tom jak obtížným terénem cesta vede vypovídá část, která z tunelu ve skále vede rovnou na most a na druhé straně hned zas do tunelu(!). Když jsme byli už skoro v Ampezzu, tak jsme se potkali s předsedou. Smůlu má, to nejhezčí si s námi neprojel. Do auta se balím jen já, zbytek jede po ose směr Villa Santina.

Když jsem je trochu zdržen problémem s poskládáním kola do auta a na cestě „obytňákem“ dostihl, tak dle dohody jsem je zkusil „potáhnout“ v háku. Je to strašná nuda, když sedíte za volantem a po rovině jedete jen 45, 50 … 55 … 6…. a to už Petr vypadnul z háku, takže bezbrzdové zpomalení a znova, nuda. Hledání místa na zaparkování, nakonec jinde než předtím, ale dobrý, na (nyní nežádoucím) sluníčku. Příprava na etapu a vyrazili jsme ještě před dvanáctou, takže náskok bysme měli mít. Pěkně po trase skrze městečko a k prvnímu stoupání, ze kterého se budeme do městečka zase vracet. První část mírná, letíme kolem 30km/h, předjíždění bajkeři maj poznámky o jakýchsi „íbajcích“, reaguji okamžitě, že žádný „íbajky“ („keine e-bikes“). Ale chvíli po tom již krotím předsedu, že nás tu zadře. Mírňoučké zpomalení, vracečka na křižovatce a jejda, sklon se najednou krutě změnil a před námi rovná stojka. Kluci mi „dělaj pápá“ a trápení začíná. Překvapuje mě to, protože jsem si myslel, že to tu je jen takovej bezvýznamnej brdek, tak neni. Oficiálně je tam na 1,5km průměr 13% a maximum 15%. :o( Myslet prostě neznamená vědět, jako kdybych to nevěděl. :o( Nakonec 200m výškových nahoru v prudké části a potom po mezirovince ještě asi o 70m výše v již mírné na „velkou“. Kluci počkali za vrcholem a šupky hezky dolů. Zatrest dolu tou hezčí zatáčkovitou částí a taky teda mírnější. :o( Přesun po hlavních rovinatých pasážích směr Zuglio a Paularo, točíme se na špici. Petr si libuje, že je trasa značená. A o pár km dále, kde mi kluci v ne zrovna prudkém stoupání, znova dělaj „pápá“, dneska to fakt nedávam. A ještě začalo pršet, dva tunely, v Paularu už bez deště, prokličkování mezi domečky a hle, stojka jako prase, rovně asi jen 100m, ale sklonem minimálně 20% ne-li více (oficiálně jen 18%), na konci vidim předsedu jak mi mizí v zatáčce. Zuby nechty to vyjedu napřímo, abych nebyl před lidma za úplnýho lálu, ale v horní vracečce už nemám sil na zrychlení a to se to tam opravdu položilo. Přede mnou zas „psychostoupání“ bez zatáček po nějaké době jsem to už nevydržel a začal jsem jezdit „cikcak“, lidi nelidi. Nadávam na kopec a předjetý bajker mi odpovídá: „A co se divíš, 13,5 … 15 … 14%.“ Ještě prohodím poznámku o tom jak jsem tlustej, což mi znegoval. Nakonec přece jen i nějaké ty zatáčky a serpentiny a to už mě regulérně předjížděj jiní. Před GPM se ještě mačkam, abych na čáře byl před tím ryzím amatérem. za GPM jeden sparťan, takže „Zdravíme Spartu, ahóóój.“ Jedu dolu, zas kousek nahoru, kde už se potkávam s předsedou oblečeným na sjezd. Sjíždíme zas tou krásnější, hustě serpentinovou částí, dneska prostě neni přáno. Jedna část byla docela záludná a oba máme štěstí, že nic nejelo proti. Silnice se narovnává a zas přichází déšť a tentokráte docela průtrž. Mno nic, s tim nic dělat nejde, naštěstí to nemá dlouhého trvání a při přejezdu k Zoncolanu z druhé strany déšť ustává. U křižovatky „za Zoncolanem“ míjíme karavanu, žlutou šipku doleva pro týmy, ale my jedeme po trase rovně a glosujeme, jestli Petr dokáže zabloudit. :o) Kopec nejdříve mírný, předjíždí nás karavana a přituhuje. Zas mě předjíždí dost ostatních i jeden ne zrovna hubenej. Dneska fakt nemám den. :o( Předseda zkouší jet tempo s jednim „namistrovaným“, ale taky to s nim nedává po dlouhou dobu. Po mém dotazu prý s nim jel 320W.

Nahoře žádný čekání, hned dolů směr Ovaro a finálové stoupání na Zoncolan. Přijíždíme v klidu, provokativně nás předjíždí „neznámý“ cyklista Petr Čechura. :o) V Ovaru husto, karavana, zjevně se tam nahoru škrábat nebudou. Nevim v kolik jsme tam byli, ale dole na křižovatce právě policista posunul zábrany a poslal nás na chodník. Po chvilce popojíždění jsme najeli pod oblouk a po trati nahoru nad Ovaro, kde nás čekal další zátaras a tak jsme zvolili objížďku přes Lenzone a zas zpátky na trasu a nahoru do Liariis na mezirovinku a k finálovému prudkému stoupání. To už jsem věděl, že je zle, protože mě braly křeče v levé noze, to jsem dlouho nezažil. Kousek před stoupáním však zrada definitivní v podobě dvojí lidské / policejní zábrany a to už ani předseda nedokázal ošálit „ignorovacím stylem“. Smůla, prostě buď tam necháme kola u plotu a dál půjdeme pěšky a nebo tam prostě zůstaneme, žádná jiná možnost, nezájem. Po několikerém pokusu jsem se alespoň dozvěděl, že cestu uzavřeli v 15:00, byli jsme tam prostě o pár (desítek) minut později. Dle předsedy tohle prý byla letos novinka.  Ne že by mi to dneska zrovna vadilo, asi bych tam stejně vůbec nevyjel. Tak jsme se vrátili kousek zpátky k TV a čučeli jsme na dění v závodě. Před příjezdem těch prvních jsme vyběhli ven, roztáhli vlajku a svými ústy popoháněli první závodníky / „papíráky“, na které to „peklíčko“ nevyhnutelně čekalo. Po pár minutách ale rychle zpátky k obrazovce a sledovačka té „bitvy“, venku řev při každém průjezdu opožděných „zoufalců“. Simon to asi nevychytal, měl aspoň maličko zrychlit hned při „útoku“ Chrise, stejně by mu při té malé rychlosti nikdo nemohl viset v háku. :o) Potom už to prostě dohnat bylo moc těžké a nakonec se to nepovedlo. Cíl v TV, ven, začalo pršet, smůla dneska už potřetí. Davy už se začaly hýbat směr Ovaro. Do toho auta, obytňáky a hlavně náklaďáky, na které již nakládali zábrany. Po malém pomalém kličkování mezi tím vším, v Ovaru doleva na hlavní a rychle se zahřát jízdou mezi auty ve sjezdu do Villy Santiny, na předsedu nečekajíc. Posbíral jsem nějaké balónky s logem. U auta telefonát s Petrem / Mančínim, jo tak on byl nahoře, ale on tam dojel z té druhé strany, protože kvůli prý nějaké „nehodě“ odbočil dřív. Sjel dolů dle původního plánu tou samou cestou, co jel nahoru a teďka se měl dostat k autu. Tak jsem mu vyrazil naproti, s představou, že to má tak 40km a tak, že pojedu maximálně 20km, víc ani prd. Jedu znova po trase, doufajíc ve střetnutí. Bohužel ve vesničce Casanova jsem si všiml, že po druhém břehu jedou všichni, kolona aut a teď je otázkou, zda se zrovna tady nemineme? Pokračoval jsem dále, po ozdobené trati, ten den již podruhé, přes most, nyní ale doleva proti té nekonečné koloně. Ujel jsem těch limitních 20km a to už jsem byl zas na mostě, kde jsme již také byli, ale přijeli jsme tam z druhé strany a koukám že (se) mi již Petr (nedo)volal. Tak prý už je u auta a já jsem nyní 20km daleko. :o( To se moc nepovedlo. Jedu zpátky, mírně dolů s větrem v zádech, chytnul jsem náklaďák za kamiónem a tak hákuju, rozhoduji se jet za nimi a ne zpátky po trase, ale docela brzo mi ta „hákovací legrace“ zkončila. Řidič náklaďáku jel „divnostylem“ brzda plyn a jak jim zkončily padesátky, na kterých jeli tak nějak šedesát, tak mi na dlouhýho háka při nějakých cca 70km/h taky udělali „pápá“. Tak zas za svý, ale docela to šlo až k mírnému stoupání do protivětru k Ville Santina. Cca 20km za cca 30 minut. Petr ještě neměl kompletně vyčištěný kolo. :o) Zoncolan jel prý z té druhé strany. Je to tam prudký (prý 18%) až na posledních 3km bez povolení sklonu a Petr se nakonec „doťapkal“ k ceduli 200m do cíle, kde fandil. Prý tam projížděli borci po zadním kole. Roman si tam prý vyťapkával s nepřítomným pohledem. Aby ne, když měl odmakáno již při vjezdu do Ovara. Když projížděl Štyby, tak prý Petr lomcoval s tou cedulí, přesto jej Štyby nezaznamenal. Co se diví, nesplinil úkol a do prudkého kopce jej netlačil, kdo by se k takovým „kamarádům“ hlásil. :o)

Sbalení a cesta zpátky na ubytování, již v klidu, ale stejně nás při sjezdu z passo Mauria přibrzdila „kolona“ 3 aut. Ten poslední řidič byl asi fakt blázen, protože ty vracečky, který jsme projížděli „krokem“(!) projížděl závodnickým stylem přes celou šířku silnice (od kraje, přes apex zas na kraj, protisměr neprotisměr). Prostě Ital v Alfě. :o)

 

Richard Löbl ml.

 

[Best_Wordpress_Gallery id=“16″ gal_title=“AST GIRO 2018 \2“]