„Džiro“ 2018 aneb po „poprvé a stoprvé“

Den D mínus jedna: nemám skoro nic zařízeného, nemůžu vůbec spát a nic jsem nenaspal, max. pár hodin. :o(
V průběhu dne se ale docela daří a myslím, že se podařilo zařídit když ne všechno, tak skoro všechno (důležité). Podmínka nutná pro dobrý spánek.

Ráno budík na 5:00, ale bylo už tak trochu pozdě, píšu Mančínimu, že mam zpoždění, nakonec asi půlhoďka.
Cesta do Stříbra trochu časově delší, menší komplikace s provozem a pracemi na D5.

Naložení Mančíniho celkem v pohodě a hurá směr Mnichov, Innsbruck, Brenner, Toblach a cíl nad Valle di Cadore, cesta taky celkem v pohodě, průjezd skrz Mnichov po deváté mírně zkomplikovaný jen na začátku.

V Innsbrucku počasí krásné, slunečné, s pár mráčky, teploty mezi 18-20°C. Mírná komplikace s hledáním místa na zaparkování, ale nakonec jsme tak nějak pochopili, že zřejmě celé město je jedna velká „zelená“ \ hlavně placená parkovací zóna. Problém s rozměněním na mince vyřešen díky jednomu „místňákovi“, úhrada 5,60€ (70€centů za 30 minut) a hurá na kola. Stoupání MS v silniční cyklistice 2018 od fotbalového stadionu přes Aldrans a Lans na vrchol Zimmermannboden do výšky kolem 1.050m. Potom jsme ale nejeli po trati dolů přes Igls, ale namířili jsme „vedlejškou“ směr Brenner, takže pěkně jsme se „houpali“ po svahu s výhledem přes údolí na Brenner autobahn na protějším svahu.
Poté jsme sjeli na „starou hlavní“ v Matrei a po ní jsme dojeli do Steinachu, mírné stoupání doprovázené větrem do zad jsme projeli rychlostí 35-38km/h a potom přišel „bonbónek“ aneb průzkumný úkol č. 2 a to zjistit, zda lze u Nösslachu najet na „Brennerku“ (případně z ní sjet) bez projetí mýtnicí. Stoupání ne zrovna jednoduché, s Petrem, byť prý unaveným se v jeho druhé části již nedalo držet krok. Mýtnice neobjevena a tak jsme pokračovali dál po vedlejšce k Vinadersu a odtud bohužel zas dolu na „starou“ do Griesu a odtud již nahoru na Brenner, kde jsem objeli celý areál s obchody, Mančíny laškoval, že pojede rovnou do Cortiny na kole, že to dá. Ale žádný takový a šup zpátky do Insbrucku, bohužel proti větru to nebyl žádný med a pod Steinachem jsme jeli asi tak rychle jako předtím tam do kopce. :o( Potkávali jsme docela dost cyklistů. Na rovině to moc nejelo a když přišel sjezd u Schönbergu, tak zas samá zatáčka, ale sjezdík hezký. Zpátky do Innsbrucku, průjezd centrem a s menším hledáním jsme ještě chtěli dát finálové „mistrovské“ stoupání, nakonec jsme jej našli a byť začínalo krápat, tak již nebylo „cesty zpět“. Kopeček dle propozic slibující pořádnou stojku až 28%(!!!) začínal celkem nevinně mezi baráčky, horší asfaltový povrch a postupně utahoval a to až tak, že tam je opravdu nehorázná „mocprocentní“ stojka, kterou jsem s převodem 39×25 nedokázal „vylámat“ a musel jsem v cca polovině té nejprudší části regulérně zastavit a odpočnout si. Rozjet se tam už vůbec nedalo, resp. jsem si to nedovolil. Sklon byl takový, že při +/- svislém stání se jeden volný pedál ve spodní úvrati kliky dotýkal asfaltu. Něco jsem vyťapkal, něco „vykoloběžkoval“. Petr to zvládl velmi slušně a ještě se ke mě vracel. Na mokru jsme poté pokračovali přes Hungenburg a sjedl zpátky do Innsbrucku. Mj. tento sjezl je taky něco pro otrlé povahy, prudký s několika ostrými serpentinami, kolikpa jich tady asi „zařve“? Nakonec 101km, cca 1.750m nastoupaných a to tam bylo dost „rovinek“. Poskládali jsme se do auta a již autem jsme projeli sjezd přes Will a Igls. Při cestě z Innsbrucku dělal Mančíny „rozbor“ dat ze „Šťávy“, byl tím úplně pohlcen a zjistil, že má v Rakousku jeden hodinovej KOM, což ho potěšilo. :o) Vyzkoušeli jsme „bezplatný“ nájezd na „Brennerku“, mno nic jsem neplatili. 6km asi trochu pomohlo, byť teda vyškrábat se tam i autem není úplně snadné.

V Itálii kolona před první mýtnicí, kde se sice jen vyzvedávají „útržky“, ale už jsme poučeni a víme, že je třeba tam přijíždět v pravém pruhu, kde to lépe odsýpá, sjezd z dálnice, 2,9€ směr Brunick a Toblach a bohužel asi ne úplně šťastná volba trasy přes Sesto / Sexten :o) , Padolu a Santo Stefano di Cadore, suprovým 4km tunelem (další průzkum, zda je do něj opravdu možné vjez na kole, ano mělo by to jít) a již bez větších navigačních komplikací až do cílového městečka a cílovému stoupání do Nebbiú s menším zablouděním: prostě jsem neodbočil a dojel jsem až na konec cesty ve velmi prudkém kopci, kde se otočit dalo jen na úzké protiodbočce, což Petr nechtěl absolvovat v autě a neustále si chtěl vystoupit, což jsem mu nedovolil, přece bych tam nezemřel sám ne. :o) Kousek zpátky a již správným směrem k „veverčímu“ (Scoiattolo) ubytování a milé paní domácí Eleně. Menší „vykrámování“, nějaká byrokracie a Petrem „obdivovaná“ nijak neoddělená sprcha na „záchodě“.

A zítra děj se vůle boží, bude před námi Zoncolan, doufam, že to bude jen slabý odvar toho pekelného stoupání u Innsbrucku, snad ano sklonem, nikoliv však délkou. A předseda ještě mění mé plány s návštěvou přehrady lago di Sauris zatím neprojetou 3. cestou. :o(

[Best_Wordpress_Gallery id=“18″ gal_title=“AST GIRO 2018 \1″]